parent nodes: Human Worlds Database

Dům na pláži


S normály byl problém od začátku. Jakmile se bio-mod systémy staly jen trochu běžnými, okamžitě se objevila skupina lidí, která byla striktně proti. Byl tehdy ještě děcko, ale dobře si tu dobu pamatoval. Sotva biosystémy dorazily na trh jako cenově dostupné zboží, lidi se úplně zbláznili. Kdejakej trouba chtěl vypadat jako super-robot. Nejdřív to byl jen takový výstřelek, protože pořád šlo o poměrně luxusní doplňky, ale to už dávno neplatilo. Z většiny lidí se sice nestali "roboti", přesto byla určitá míra základního vybavení předpokladem fungování ve společnosti. Bez biodigitální identifikace jste nemohli existovat v rámci společenského systému. Neměli jste nárok na sociální zabezpečení, natož abyste dostali práci. Během třiceti let všichni, kdo odmítali implantáty, skončili v nezaměstnanosti a chudobě hluboko na dně společnosti. To dno měl právě před sebou. Svým způsobem doslova, protože budova stála osamocená uprostřed rozlehlé bahnité planiny obklopené ze tří stran vysokými stěnami dálnic, mostů, tunelů a protizáplavových bariér. Polygon uzavíral násep v tupém úhlu oddělující bývalou pláž od otevřeného moře a ústí řeky. K místu se sbíhalo několik cest lemovaných nepojízdnými automobily v různém stádiu rozkladu a podezřele spletitou sítí kabelů vedených z části po neuspořádané řadě provizorních sloupů, z části po zemi. Padesát podlaží vysoká stavba působila jen zdánlivě vybydleně. Kolem domu pobíhal hlouček dětí a na několika balkónech se v mírném větru pohupovalo schnoucí prádlo. Původně holou kostru vyplňovaly v mnoha patrech bloky svépomocí vybudovaných zdí, jinde se napříč prostorami táhla nová přemostění, doplněná o nedůvěryhodně působící ochozy a schodiště. Nereálnost scenérie ještě podtrhovalo její pozadí - monumenty ze skla, kovu a metamateriálů rostly proti obloze jako gigantické krystaly, bezpečně skryté za dvanáctimetrovou železobetonovou hradbou.

Eddie Marco se napil kávy a zkontroloval čas. Bylo krátce po půl osmé ráno. Za chvíli to začne, pomyslel si. Jako zaměstnance úřadu pro rozvoj a plánování ho ruina nepřestávala fascinovat. Podle územního plánu vůbec neexistovala. Celá oblast prošla kompletní demolicí už někdy před třiceti, pětadvaceti lety - dlouho před tím, než začal pracovat pro město. Když byla letos konečně odsouhlasena plánovaná výstavba, narazila první četa stavbařů na zapomenutou rozestavěnou a neregistrovanou budovu. A k tomu plnou lidí. Sociální odbor provedl průzkum lokality a odhadl počet obyvatel mezi dvaceti a pětačtyřiceti tisíci.
Pro Eddieho to byla neznámá překážka se kterou se dosud v monotónním prostředí standardizovaných pracovních postupů nesetkal. Nemohl nechat dům zbourat, dokud jsou v něm lidé - i když jen normálové - a zároveň musel dodržet termín projektu a stanovené podmínky. Takže se rozhodl, že požádá policii, aby místo vyklidila. Ale protože takový požadavek musí projít schvalovacím řízením, narazil na sociální odbor, který měl samozřejmě výhrady. Navíc se ukázalo, že výhrady má i samotná policie. Šerif ve shodě se sociálním odborem prohlásil, že nemají nejmenší zájem, aby všechna ta verbež začala řádit v centru města. Sociální odbor vypracoval plán na přesídlení nelegálních nájemníků do městem vyčleněné uzavřené zóny. Trvalo jim dva měsíce, než zajistili vhodnou lokalitu a dostatek pracovních sil. A pak další měsíc než zkoordinovali plán s bezpečnostními složkami. Původní termíny tak vzaly rychle za své. Prozatím se akce pozastavila, ale ne na dlouho. Eddie měl pořád vytyčený harmonogram projektu ve kterém nebylo moc prostoru k manévrování. Ani teď ne.

Vystěhování mělo začít v osm nula nula a podle toho co věděl, policejní jednotky už byly na cestě.
Jako první dorazil Roy Defilo, zástupce úřadu šerifa. Přihasil si to v policejní tesle až k Eddiemu.
"Zdravíčko, pane Marco! Co tak brzo?" halekal při vystupování.
"Dobré ráno," odvětil Eddie. Neměl moc chuť pokračovat a ani nemusel. Defilo měl zřejmě hovornou náladu.
"Nemohl jste dospat, co? To znám," usoudil kvapně a škrobeným hlasem zahlásil do mikrofonu headsetu: "Bobe? Mám výborný místo na pozorovací stanoviště, usadíme se tady. Jo a ať sem přistavěj i catering."
"Catering?" zeptal se Marco překvapeně.
"Je to tak," potvrdil Defilo. "Přece tu nebudeme celej den o hladu. Už jste snídal?"
"Ještě ne," uznal Eddie.
"Tak vidíte."
Marco se zamyslel. Nechtělo se mu strávit celý den na nějakém odpočivadle, leč to byl jeho dnešní úkol. Nebylo radno se pokoušet z toho nějak vycouvat, protože co kdyby se něco semlelo... Sociální odbor byl už i tak na obtíž až běda. Kolik hodin je pro Defila "celý den"? Šest? Osm? Nebo dvanáct? Nebo snad dokonce vážně dvacet čtyři? Začínal krásný slunečný den, Eddie neměl žádné plány, ale byl si jistý, že kdekoliv jinde bude víc zábavy.
"Takže..." začal Eddie trochu nesměle, "jak to proběhne, standardní postup?"
"Jo," kývl hlavou Roy. "Normálka - standardní postup jako vždycky."
"Hm. A to je přesně jak?" zeptal se Marco opatrně.
"Vy jste ještě nebyl u žádné evikce?" otočil se na něj Defilo.
"Ne," přiznal Eddie a trochu u toho klopil oči.
"No podívejte, to je jednoduchý," nadechl se Roy Defilo nadšeně. "Nejdřív je přípravná fáze. Dneska je to jednodušší, protože prostor máme zmapovanej předem. Takže se akorát umístí štáb, lékařské a požární jednotky, kamery a tak dále. Samotná akce začne tím, že se nejdřív pošlou malé drony ověřit stávající situaci a osoby zdržující se v objektu budou vyzvány, aby objekt opustily s minimem osobních věcí. Dá se jim asi dvacet minut na přípravu a pak dojde na samotný vstup do budovy."
"Promiňte, říkal jste kamery?" skočil mu do řeči Marco.
"Jo, jo, kamery. Spousta kamer," spustil Defilo okamžitě. "Tohle bude velký. Neočekáváme nějak přehnaně zavilý odpor, ale přece jen, většina z těch lidí nejspíš nebude chtít odejít dobrovolně. Média z toho budou nadšený. Navíc na tom vašem úřadu potřebujete videozáznam také, ne?"
Eddie usoudil, že jde o řečnickou otázku.
Ostatně Roy ani nečekal na odpověď a pokračoval: "No a samozřejmě až ty lidi dostaneme ven, provedeme předběžnou registraci a odvezeme je do toho tábora, co pro ně určila sociálka. Tam si je převezmou a tím to pro nás končí. Potom se už jen zabezpečí okolí proti vniknutí a je to vaše - můžete začít stavět. Nebo teda nejdřív asi bourat."
Po příjezdové cestě rachotil konvoj nákladních policejních vozů. Roy Defilo začal máchat rukama a pokřikovat na řidiče kam má kdo co postavit. Nevypadalo to, že by někoho skutečně řídil. Přesto byl Eddie v překvapivě krátkém čase obklopen uniformami a prostor začaly zaplňovat generátory a baterie, komunikační stanice, přenosné štíty a samozřejmě dva vozy s luxusní polní jídelnou. V jednom rohu plošiny skládala trojice mužů super-těžký kulomet, zatímco ostřelovači si dalekohledy obhlíželi strategické pozice. Eddie si všiml, že mnohem větší počet ozbrojených složek se shromažďuje u dvou protihlehlých konců polygonu ústících do útrob města. Společně s desítkami velkokapacitních autobusů. Trochu ho překvapilo, že jich bezpečáci mají tolik. Když se obrátil zpět, zjistil, že na něj od kantýny mává Defilo a vyrazil k němu.

"Kafe!" zahulákal Roy a zakousl se do arménské rolky na americký způsob. Sousto zapil mocným douškem nápoje tak černého, že hrozil strhnout stěny kelímku za horizont událostí.
"Ještě mám," ukázal Eddie svůj vychladlý zbytek latté a usadil se naproti. "Poslyšte, jak dlouho myslíte, že to bude trvat?" zeptal se přímo.
"Hmm, těžko říct," mumlal Roy s plnou pusou. "Kdyby všichni spořádaně vypadli, jak se po nich chce, může to bejt za dvě hodiny vyřízený. Jenže tam žije velmi různá sorta lidí. Jak sem říkal, klidně tu můžeme skejsnout deset, dvanáct hodin."
Eddiemu se na to nechtělo ani pomyslet. Kopnul do sebe zbytek kávy a vstal, aby si donesl další. Když se vrátil, Defilo do sebe cpal třetí rolku.
"Jakou různou sortu jste měl na mysli? Normály?" zajímal se.
"Copak normálové... Teda jasně že tam nějací jsou, ale to není všechno," odtušil Roy. "Budu hádat, vy o lidech z toho baráku víte akorát to, co vám řekl sociální odbor, že jo?"
"No... ano," souhlasil Eddie nejistě, jelikož netušil, co by na tom mělo být v nepořádku.
"Je typický, že sociálka vždycky mluví o lidech, co potřebuje někam přesunout, tak, že to jsou normálové nebo takzvaně obtížně přizpůsobiví. Což je trochu zvláštní, protože normálové jsou podle mě specifická - velmi úzká - skupina, kdežto nepřizpůsobivý je kdekdo. Třeba v tomhle případě," Defilo se odmlčel, jelikož potřeboval zapít další obří sousto. Marco neříkal nic a soustředěně poslouchal.
"Třeba v tomhle případě je podle mě skutečnejch normálů menšina. Lidi si myslej, že normálové jsou nějaká technofobní sekta, která odmítá technologii, ale oni odmítaj jen implantáty, hlavně teda biomody. A občas dokonce mají i nějaké primitivní vybavení. Rozhodně se nebrání technologii, ne úplně. Jako jo, někteří jsou skuteční pomatenci, ale to je jen zlomek z nich. No a pak je tu spousta dalších lidí, kterým biomody až tak nevadí, ale mají jiné důvody žít na okraji společnosti: zločinci, feťáci, lidi na útěku. S těma bude problém. Ale nejen s nima... Ten barák támhle, to je malý město. Fungují v něm služby, obchody - je to uzavřenej systém. Nikdo rozumnej nebude chtít opustit zajetý koleje. Ne proto, aby se přestěhoval do koncetráku na předměstí," vysvětlil Defilo a skoncoval s poslední rolkou ze svého papírového talíře.
Dorazil jakýsi mladší policista a nejistě požádal Marca, zda by mohl přeparkovat svůj vůz.
"Strčte to sem vedle," radil mu Defilo a ukazoval na kus volného místa vedle cateringu. Zároveň vstal a šel s Eddiem zpět ke stanovišti.
Eddie přeparkoval vůz. Když se vrátil, dům už obklopovala řada těžkooděnců, vzduchem poletovaly minidrony a z megafonů se ozývala výzva k opuštění budovy. Kolem vrcholku stavby kroužil vrtulník. Roy prohodil pár slov s lidmi kolem a překontroloval spojení.
Žádná děcka už před vchodem nepobíhala - zmizela hned jak se objevil cirkus.
"Zpráva, kterou jsem četl, je skutečně poněkud vágní, co se týče demografie těch lidí," prohlásil Eddie. "Proč myslíte, že to tak je? Sociální odbor o těch nuancích, co jste zmiňoval, neví?"
"To víte, že ví," usmál se Roy. "Ale pro ně je to jedno. Jejich rozpočet se odvíjí od toho, o kolik lidí se oficiálně starají. Oni se na všechny dívaj jako na potenciální příslušníky společnosti, ale to je nesmysl. Tyhle lidi si vybrali život mimo společnost a dost pochybuju, že se je podaří přesvědčit, aby změnili názor. Jenže, když je klasifikujete jako nenapravitelné delikventy, bude je mít na starost spravedlnost a ne sociálka, takže ta pak nedostane přidáno na podobný projekty jako to jejich převýchovné středisko." Tím střediskem měl na mysli lokalitu určenou pro přesun vystěhovaných. Měla tam být zajištěna registrace a identifikace osob, zdravotní péče, sociální služby a samozřejmě šlo pouze o dočasné umístění, které jeho obyvatelé postupně opustí jako spořádaní občané. Ani Eddiemu se ten plán moc nezdál, ale to nebyla jeho věc.
Roy Defilo se nepříliš zaujatě rozhlížel po koridoru.
"Tak jo. Všichni jsou na svých místech, teď nezbejvá než počkat až se vevnitř sbalej... Máme ještě tak čtvrt hodiny, než tam kluci vlítnou, neskočíte si pro snídani? Ty rolky jsou fakt skvělý," zmínil Defilo.
Eddiemu zakručelo v břiše. Ohlédl se po policejních kordonech, ale zatím se nezdálo, že by se něco dělo.

"Na týhle obrazovce můžete sledovat, co se děje uvnitř," ukázal Roy Defilo na monitor, před kterým stál. "Tady se přepínaj týmy. V každém týmu má alespoň jeden z jeho členů kameru. A tohle je celkový pohled na rozmístění jednotek," vysvětloval horlivě, zatímco překotně měnil kanály a ukazoval na různá okna a popisky. Eddie Marco se zájmem zakusoval křupavé kuřecí stehýnko.
"Jednotlivé týmy mají přidělené úkoly a podlaží. V budově jsou v nižších patrech čtyři schodiště, výš už třeba jen jedno. Jeden tým zajistí přístupové cesty a další postupně obejde všechny místnosti a předá lidi co tam najde týmu, kterej je posílá dolů a hlídá schody, aby někdo cestou nezmizel. Venku se pak zkontrolujou a naložej," vykládal Roy.
"Ze začátku to půjde pomalu, protože většina lidí je pochopitelně blíž u země... Aha! Tak už to začlo," zpozorněl Defilo a přepnul kanál.

Ve vestibulu bylo přítmí a chvíli trvalo než se obraz vyjasnil. Celé přízemí a spodní dvě patra zabíraly miniobchody a dílničky. Prostor osvětlovaly spousty malých lampiček v obchůdcích a v uličkách mezi nimi. I teď bylo všude plno lidí. Příchod ozbrojenců vyvolal mírný rozruch a brownův pohyb davu se viditelně zrychlil. Týmy se začaly dělit na skupiny a braly jednu provozovnu za druhou. Místo bzučelo jako úl, v interkomu chrastila komunikace mezi operátory a jejich týmy. Do toho všeho se co chvíli ozvala z megafonu výzva k dobrovolnému opuštění budovy a spolupráci. Neživý hlas ještě nepřesvědčivě dodal cosi o zajištění bezpečnosti a zdravotní péči.

Tým beta začal vytlačovat dav, mezitím se tým alfa pokouší prorazit cestu ke schodištím. Lidská stěna nespolupracuje a bezpečáci brzy vytahují obušky. Halou se rozlehne pár ohlušujících ran. Lidé křičí a panikaří.

Číslo 8 vchází s několika kolegy do místnosti. Odněkud ze strany je slyšet velitele, jak s někým mluví, když se náhle ozve křik staříka, kterému obchod patří. Nesrozumitelně ječí v cizím jazyce a s napřaženými pěstmi se vrhá směrem k nově příchozím.
"Zbraň!" zvolá kdosi z týmu a zazní trojice výstřelů.
Z vedlejší místnosti vybíhá s křikem mladá žena a krátká dávka se opakuje. Žena se zhroutí k zemi.
"Číslo pět, okamžitě zastavte palbu!" vykřine velitel týmu.
Ve stejných dveřích se vzápětí objeví mladík a padne na kolena k ženině tělu. Velitel týmu mu uštědří mírnou ránu pažbou do hlavy a kluk omdlí.
"Promiňte, pane, myslel jsem, že má zbraň," omlouvá se číslo 5. Někdo se zasměje, někdo vzadu bručí, že pětka je vůl.
"Všichni se uklidní," odpoví odměřeně velitel. "Čísla pět, šest a sedm zajistí tenhle prostor a prostor naproti. Ostatní jdeme dál."
Kamera se otáčí, pohled přelétne tři bezvládná těla a číslo 8 následuje úzkou uličkou opancéřovaná záda ostatních.

Eddie Marco si uvědomil, že zamrzl v půlce sousta. Váhavě několikrát přežvýkl a vrhl na Roye Defila tázavý pohled.
"S tou střelbou si nedělejte starosti," uklidňoval ho Roy. "Jsou to jen omračující kulky. Tasery, elektrické obušky, paralyzující projektily, světelné granáty, akustické zbraně - všechno nesmrtící prostředky," vypočítával.
"Chápu," utrousil Eddie, ukousl si další sousto a dělal, že nevidí kulometné hnízdo pár metrů od nich. Koneckonců nebyla to jeho věc. Zásah nebyl v jeho kompetenci, protestovat by mohl nanejvýš sociální odbor. Za ten nejspíš nebyl nikdo přítomen, z čehož měl upřímnou radost.

Číslo 96 míjí skupinu, která právě někoho vytáhla z davu. Mladý muž se brání a kope kolem sebe, tři bezpečáci do něj řežou obušky. Pak ho střelí taserem a boj přestane. Mladík po té schytá několik kopanců. Pár lidí se pokusí policejní agresory zastavit, ale jsou okamžitě smeteni postupující vlnou.

Tým alfa se dostal k hlavnímu pilíři s prázdnými výtahovými šachtami a čtveřicí schodišť bez zábradlí. Ozbrojenci si razí cestu vzhůru a sráží ty, co jim stojí v cestě stranou ze schodů. Někteří po tvrdém dopadu nejsou schopni vstát, na ty nejméně šťastné z nich dopadnou ve chvíli další. Ti co se sesbírají zmateně pajdají v kruzích oslepení záblesky výbuchů. Roy Eddiemu ochotně vysvětluje, že na příslušníky granáty nemají vliv, protože mají odstíněné zornice a chráněné zvukovody. Kromě špičkového nočního a taktického vidění nesou plně vybavené ultralehké neprůstřelné brnění z nejmodernějších materiálů, které nevede elektrický proud. Dokonalé spojení bezpečnosti, efektivity a pohodlí, jaké nabízí pouze produkty firmy Tactical.
Tactical: značka profesionálů.

Tým alfa zatáčí do prvního podlaží, tým beta vybíhá do druhého patra. Strkanice na schodech se opakuje. Lidé padají šachtou z desetimetrové výšky. Několik šťastlivců dopadne na haldy odpadků, pár ostatních se rozbije o betonovou podlahu. Komunikačním kanálem zazní info, že na tým beta házejí z druhého a třetího poschodí kamení. Tým beta zahájí palbu a vystřelí do každého patra sadu oslepujících granátů. Týmy Gama a Delta v přízemí a prvním patře začínají demolovat obchody.

Ve čtvrtém a pátém patře se strhne tuhá bitva s ozbrojenou ochrankou kasina a bordelu. Granáty nepomáhají, protivníci jsou zjevně zkušení a vědí co čekat. Přestřelka zastavuje postup nejméně na deset minut. Velitelé se ptají, jestli mají přebít na červené. Vedení odpovídá, ať nechají modré a počkají na podporu.
Na sloupech, za kterými se bezpečáci kryjí, visí plakáty s grafickými kódy, které by nechráněným jedincům způsobily četné problémy s jejich bio-mod systémy: rušičky signálu, instalátory virů a tak podobně. V záběru se mihne robotický pes a skokem vpadne mezi obránce. Ti spustí střelbu, ale umělé zvíře je během okamžiku vyřídí elektrošoky.

"To je šikovná věcička," pochválil Eddie robopsa. "Proč ho použili až teď?"
"To víte, tyhle armádní roboti jsou hrozně drahý, pane Marco," šklebí se smutně Roy. "Zásahovka si je šetří pro mezní situace."

Chlapi v baráku vytahují z místnůstek polonahé rozespalé prostitutky. Některé piští, jiné mlčí, občas se chichotají.

V šestém patře zahlédne číslo 16 stařenku usazenou v překvapivě hezky zařízeném pokojíčku. "Už jsou tady! Jezdci apokalypsy! Přišli si pro nás!" zoufale drmolí dokola. Její mantru přeruší světelný granát, který někdo mimoděk vhodí do místnosti, když probíhá kolem. Záběr na vteřinu zbělá. Číslo 16 odchází chodbou, kterou se nese nervydrásající nářek zraněné ženy. Jiný ženský hlas prosí ať neubližují dětem, bezpečák na ni něco huláká, všechno zaniká v dětském pláči a křiku starších děcek. Ozvou se výstřely a řev ještě zesílí. Další výstřely. Číslo 16 pokračuje dále aniž by se otočil.

O dvě patra výš vyhodí pyrotechnici do vzduchu dva improvizované zátarasy.

Venku se od baráku táhly dva průvody. Upachtěné a upatlané figury se vyčerpaně ploužily podél řady bezpečáků ve fešných uniformách. Na kraji planiny je všechny postupně odvážely policejní autobusy. Většina lidí byla viditelně v šoku. Mnozí utrpěli nějaké zranění. Rodiče neměli sílu tišit pláč dětí.

Eddie začínal být při pohledu na procesí lehce nervózní - blížil se čas oběda a nezdálo se mu, že by akce postupovala dostatečně rychle.
"Royi, nemyslíte, že to trochu trvá?" zeptal se přímo.
"Ale ne, jde to naopak výtečně," zavrtěl hlavou Roy.
"Vždyť už bude skoro dvanáct a oni nejsou ještě ani ve čtvrtině," protestoval Marco.
Defilo se jen usmál. "Kluci jsou ve dvanáctým patře, teď už to půjde jak po másle. Tak nejmíň dvě třetiny lidí jsou vždycky namačkaný do desátýho patra. V posledních patrech není obvykle nikdo."
Eddiemu se ve tváři objevil mírně zoufalý výraz. "No ale takhle tu budeme ještě... dlouho."
Roy chvíli dumal a pak promluvil do interkomu: "Hele, Bobe, ať to chlapi trochu urychlej, moc to neodsejpá."
Bob k tomu zřejmě měl co říct - týmy alfa a beta se navzájem předháněly v nových časových rekordech.
"Jo já vím," odpovídal mu Roy. "Tak je ještě trochu nakopněte. Jo a Bobe? Ať začnou drony vykuřovat horní patra. Času už měli dost."
"To by mohlo trochu pomoct," ujistil Eddieho.

Vrchní podlaží brzy zahalila oblaka dýmu. Kromě několika menších obchůdků, barů a dílniček tvoří zbytek jednotek v následujících poschodích výhradně "byty". Lidé je v hrůze opouštějí dobrovolně a prchají po schodištích z dosahu toxických látek - dále od toho, co pravděpodobně mají za epicentrum požáru. Zatímco klopýtají po polorozpadlých schodištích, bezpečáci čerstvě posilnění novou dávkou povzbuzováků na ně cestou řvou a postrkují je dolů do nižších poschodí.

V sedmnáctém patře na chvíli z neznámých příčin vypukne skutečný požár blíže neurčených chemikálií. Exploze v rohu budovy naštěstí nikoho nezraní a ani nenaruší statiku. Pár bezpečáků plameny rychle uhasí, zatímco jejich kolegové pokračují vzhůru po schodišti na protější straně.

Během hodiny se podaří téměř nemožné: tým beta hlásí, že jsou ve čtyřicátém - zjevně nejvyšším patře. Dál se nedá dostat a prostor nad nimi je očividně prázdný. Tým beta si překotně gratuluje, zatímco tým alfa neskrývá rozladění. Někdo se v interkomu zeptá, kdo měl nejrychlejší čas. Operátor ho usadí, ať si to nechá až bude zpátky na stanici. Pyrotechnici, chemici a technici pročesávají patro po patře a hledají možná skrytá nebezpečí. Dole v přízemí ještě pořád vyvádějí zástupy lidí ven.

"Tak pane Marco, dneska je to všechno," prohlásil Defilo spokojeným hlasem. Za jeho zády právě začali rozebírat kulometné hnízdo.
"Vážně?" skoro zajásal Eddie. Bylo teprve krátce po druhé hodině.
"Ještě děláme katalogizaci, soupisy vám pošleme, ale jinak mám hlášení, že budova je bez lidí a zajištěná. Pohyb uvnitř by měl bejt bezpečnej - do míry jakou dovolí konstrukce. Prostor se oplocuje a bude hlídanej, ale zítra už byste si to měli převzít. Odteď je to oficiálně vaše."
"Zítra ráno si to převezme šéf stavby," potvrdil Eddie.
"Výborně. Byla radost s Vámi spolupracovat," potřásl mu Roy rukou.
Eddie si to namířil ke svému automobilu. Technici bourali pozorovací stanoviště - z plošiny postupně mizelo vybavení se kterým pobíhaly skupinky bezpečáků a překotně jej nakládaly zpět.
"Mimochodem, Royi?" vzpomněl si ještě Eddie, když nasedl do vozu. "Nepřekročili jsme plánovaný rozpočet, že ne?"
"Jsem si jistý, že jsme to zvládli v limitu," usmál se Defilo a mávl mu na pozdrav.